Název: Tanec skalpelů
Autor: Jenny Milewski
Nakladatelství: Fobos
Ve svých pětatřiceti letech dosáhl Jonas Lerman všeho, o čem se spisovateli může zdát. Jeho knihy o chirurgovi a vrahovi mladých dívek Carlu Cederfeldtovi jdou na dračku, fanynky stojí v zástupech a křesla všech televizních pořadů, ve kterých seděl, už ani nepočítá. Veškerou kritiku extrémního násilí ve svých románech zavrhuje s tím, že to všechno je jen jako.
Až do dne, kdy už to jen jako není…
Krok za krokem se Jonasův život proměňuje v nepochopitelnou noční můru a hranice mezi fikcí a realitou se pomalu stírá. Nakonec z jeho pohodlného života spisovatele zbývají jen děs, šílenství a umučené teenagerky. Zdá se, že Jonasova jediná šance na záchranu je najít odpověď na onu klasickou otázku, která se pokládá všem spisovatelům: „Kam na to všechno chodíte?“
Anotace napovídá, že se v Tanci skalpelů setkáme s autorem píšícím krváky. Nechutnosti tak odporné prý musí autor, Jonas, hájit tím, že to je přece jen jako. Je až s podivem, že anotace není úplně zcestná a poslední otázkou na knihu opravdu láká - kde na to ti autoři chodí?
Autotematický román s psychothrillerovými prvky a zajímavým koncem by knize jako žánrové označení sedělo mnohem lépe. Vydávat dílo za horor bych se neodvážila. Ano, hororové prvky, téměř učebnicové, román obsahuje. Dokonce jde o prvky, které se k psychologické části knihy velice hodí. Dokreslují ji a mimo jiné i ukazují, jak tenká hranice mezi žánry literatury je. Nemůžu ani napsat škoda, že si autorka více nevěřila a neponořila se do první půlky knihy více. Hlouběji se nezabývala otázkou, kam na takové téma šla. Dokonce i Databáze knih nabízí, že se v Tanci skalpelů “snaží složit poctu” jinému velikánovi literárního světa. Ale kam na ty fantazie chodí on?
Abych byla úplně přesná, Jonas, spisovatel, se až velice zaobírá tím, kde se jeho nápady berou. V těch momentech příběhu se autorka snaží čtenáři pomoct. Bohužel stylem, kdy její pomoc působí v textu jako pěst na oko. Jako uměle začínající napětí. Do sté stránky se příběh vleče, ale díky proměně, která následuje, to čtenáři ve výsledku úplně nevadí. Navíc použití autorské sebereflexe je zajímavé.
Pokud považujeme prvních sto stránek jako lehčí podprůměr, jde nejspíše o nevypsanou autorku (jde o její románovou prvotinu) nebo nové téma (či autorka neumí psát). Následující stránky jsou jako sinusoida. Ke všemu, co se člověku dokáže zalíbit si najde něco, u čeho protáčí oči nebo jej zbytečně zdržuje. Jakmile se začne prolínat realita a fikce, jakmile skáčeme bez upozornění ve osobách vypravěče, text odhaluje slabá a hodně slabá místa. Do nějaké dvacáté kapitoly se autorka ještě nejspíš ani sama nerozhodla, jakým směrem bude pokračovat. Jedno je ale jisté - ne tím logickým. Ale zase - byla jsem já někdy v situaci Jonase, abych mohla jeho postup hodnotit?
Knihu Tanec skalpelů od Jenny Milewski určitě nedoporučuji milovníkům či znalcům hororu.No horor to je moc ukecané, na psychothriler tomu nesedí část reality a fikce. Thriller to taky úplně není. Opravdu je to zajímavá kombinace, které označení horor škodí. Na druhou stranu kdyby na obálce bylo thriller, měla by kniha o dost horší start.
Hodnocení: 
Název: Tanec skalpelů
Autor: Jenny Milewski
Nakladatelství: Fobos
Ve svých pětatřiceti letech dosáhl Jonas Lerman všeho, o čem se spisovateli může zdát. Jeho knihy o chirurgovi a vrahovi mladých dívek Carlu Cederfeldtovi jdou na dračku, fanynky stojí v zástupech a křesla všech televizních pořadů, ve kterých seděl, už ani nepočítá. Veškerou kritiku extrémního násilí ve svých románech zavrhuje s tím, že to všechno je jen jako.
Až do dne, kdy už to jen jako není…
Krok za krokem se Jonasův život proměňuje v nepochopitelnou noční můru a hranice mezi fikcí a realitou se pomalu stírá. Nakonec z jeho pohodlného života spisovatele zbývají jen děs, šílenství a umučené teenagerky. Zdá se, že Jonasova jediná šance na záchranu je najít odpověď na onu klasickou otázku, která se pokládá všem spisovatelům: „Kam na to všechno chodíte?“
Anotace napovídá, že se v Tanci skalpelů setkáme s autorem píšícím krváky. Nechutnosti tak odporné prý musí autor, Jonas, hájit tím, že to je přece jen jako. Je až s podivem, že anotace není úplně zcestná a poslední otázkou na knihu opravdu láká - kde na to ti autoři chodí?
Autotematický román s psychothrillerovými prvky a zajímavým koncem by knize jako žánrové označení sedělo mnohem lépe. Vydávat dílo za horor bych se neodvážila. Ano, hororové prvky, téměř učebnicové, román obsahuje. Dokonce jde o prvky, které se k psychologické části knihy velice hodí. Dokreslují ji a mimo jiné i ukazují, jak tenká hranice mezi žánry literatury je. Nemůžu ani napsat škoda, že si autorka více nevěřila a neponořila se do první půlky knihy více. Hlouběji se nezabývala otázkou, kam na takové téma šla. Dokonce i Databáze knih nabízí, že se v Tanci skalpelů “snaží složit poctu” jinému velikánovi literárního světa. Ale kam na ty fantazie chodí on?
Abych byla úplně přesná, Jonas, spisovatel, se až velice zaobírá tím, kde se jeho nápady berou. V těch momentech příběhu se autorka snaží čtenáři pomoct. Bohužel stylem, kdy její pomoc působí v textu jako pěst na oko. Jako uměle začínající napětí. Do sté stránky se příběh vleče, ale díky proměně, která následuje, to čtenáři ve výsledku úplně nevadí. Navíc použití autorské sebereflexe je zajímavé.
Pokud považujeme prvních sto stránek jako lehčí podprůměr, jde nejspíše o nevypsanou autorku (jde o její románovou prvotinu) nebo nové téma (či autorka neumí psát). Následující stránky jsou jako sinusoida. Ke všemu, co se člověku dokáže zalíbit si najde něco, u čeho protáčí oči nebo jej zbytečně zdržuje. Jakmile se začne prolínat realita a fikce, jakmile skáčeme bez upozornění ve osobách vypravěče, text odhaluje slabá a hodně slabá místa. Do nějaké dvacáté kapitoly se autorka ještě nejspíš ani sama nerozhodla, jakým směrem bude pokračovat. Jedno je ale jisté - ne tím logickým. Ale zase - byla jsem já někdy v situaci Jonase, abych mohla jeho postup hodnotit?
Knihu Tanec skalpelů od Jenny Milewski určitě nedoporučuji milovníkům či znalcům hororu.No horor to je moc ukecané, na psychothriler tomu nesedí část reality a fikce. Thriller to taky úplně není. Opravdu je to zajímavá kombinace, které označení horor škodí. Na druhou stranu kdyby na obálce bylo thriller, měla by kniha o dost horší start.
Hodnocení:
